Libčany

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Dominantou obce Libčany je sva­tostánek určený všem poutníkům z okolí, kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Stavba má bohatou historii a nachází se v ní mnoho vzácností. Historie kostela sahá do první poloviny 13. století, přesněji se udává rok 1225, ale podle odborného výzkumu zdivá se budově odhaduje ještě o sto let více. Než se kostel stal sa­mostatným místem s vlastní farností, spadal pod nedaleký Opatovický klášter.
Původní románský sloh na stavbě můžeme tedy datovat už do 12.století. Stopy po románském stylu máme do­chovány dodnes. Na západní stěně kostela je patrná původní výška kostela, která byla během gotiky navýšena o celou třetinu. Dalším románským prvkem jsou dnes už zazděná, ale přesto znatelná okna kostela. Tyto arkády jsou nejlépe viditelné na jižní stěně budovy. Při vstupu do jednolodního kostela obdélníkového románského pů­dorysu nás upoutá další románský prvek, kterým je portál nade dveřmi. Typický románský oblouk je dalším svědkem dávných časů. Nejpatrnějším románským místem je kruchta uvnitř kostela. Kruchta, nazývaná í jako empora a nebo kůr, je zachována v románském slohu a nese ji dvojice původních románských sloupků, které jsou obdobné, nikoliv stejné.

Z následujícího uměleckého slohu, tedy gotického, je zachována na budově především již zmiňovaná výška kostela. Další ukázku gotiky nalezneme nad vchodem, kde je patrný kus zástřešní římsy.
Renesance přinesla především úpravy na lodi kostela, které byly později dokončeny v době barokní. Pro zajímavost loď kostela má tyto rozměry, délka činí 15,9 m, 8,65 m do šířky a 10,5 m má do výšky. Kněžiště – neboli presbytář, bylo upravováno především v baroku a k němu byla přistavěna na jižní straně oratoř a na druhé straně sakristie. Nejen tyto dva přístavky spadají do barokní doby, ale zároveň k ním přibyla i barokní předsíňka, kterou dnes vcházíme do kostela.
Barokní umění je nezbytnou součástí interiéru budovy. Už samotné zasvěcení kostela vypovídá o typickém barokním mariánském kultu. Dominantní je hlavní oltář s freskovitým výjevem ze života Panny Marie, jež vstupuje do nebe. Vše je umocněno sousoším dvanácti apoštolů přihlížejících k tomuto jevu. Na barokním sousoší se podíleli žáci sochaře M.B.Brauna a je i velice pravděpodobné, že apoštoly vytesal i Braun osobně. Z místní kroniky se můžeme dočíst, že se jednomu z apoštolů poničila ruka, kterou měl restaurovat J. V. Myslbek, autor sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Hlavní oltář není jediným v kostele. Další dva oltáře, opět barokní, jsou postranní,

Libušina Studánka

Mezi Libčanami a Hřibskem leží pěkný les, kterému se říká Ohrada. Uprostřed toho lesa pramení potůček. Lidé od dávných dob věří, že voda v prameni má léčivou moc. Ke studánce si chodilo pro ni mnoho nemocných a voda jim skutečně pomáhala.
Studánka se nazývá Libušinou. Říká se, že místo navštívila se svým doprovodem kněžna Libuše a vodou se osvěžila. A svými věšteckými schopnostmi studánce předpověděla, že se její voda nikdy neztratí a bude mít věčně dobrou chuť a léčivou moc. Aby studánku nikdo nezneuctil, byl les oplocený a dostal jméno Ohrada.
O Ohradě se také vypráví, že ukrývá poklad manželky hraběte Straky. Hrabě byl velice zlý a krutý pán. Jeho paní před ním nechala své peníze zakopat v Ohradě. To udělal sluha Ráb, kterého prosila, aby o tom nikomu nic neříkal. On to však na smrtelné posteli vyzradil.
Mnoho lidí po smrti hraběte Straky v Ohradě kopalo a hrabalo, ale poklad se dodnes nalézt nepodařilo. Vzniklý dolík v těch místech se nazývá Rábův.
Za své zlé činy nenašel hrabě pokoje ani po smrti. Zemřel 28. 9. 1720. Lidé mu pro jeho krutost říkali pes a v něho se on po smrti proměnil. V noci běhal na hranici mezi Libčanami a Lhotou pod Libčany. Lidé se těm místům raději vyhýbali. Teprve, když byla na hranicích obcí postavena socha Panny Marie, černý pes zmizel. Tak byl hrabě Straka vysvobozen.
Podle kroniky plot kolem studánky prý nikdy neexistoval. Své jméno studánka dostala v roce 1918. Pojmenoval ji tak hvozdnický rodák a sta­rosta pan František Beneš.
Pavel Košťál, JiříAdlaf, Marcela Sedmajerová, Jana Horáková, Natalia Szalayová

Z Ptáčníka zeman

Vypráví se, že vévoda Břetislav navštívil jednou Hradec Králové a vydal se se svou družinou na lov do zdejších lesů. Když po náročném dni družina odpočívala ve hvozd- nickém lese, spatřil Břetislav obrovského kance. Vyskočil na koně a začal ho pronásledovat. Kanec mu však unikl a vévoda zjistil, že je uprostřed lesa sám. Hledal cestu zpátky, ale mamě. Začínala se blížit noc a tak mu nezbývalo, než přespat v lese. Bylo to ale nebezpečné, protože les byl v té době plný divoké zvěře.
Náhle však zaslechl ptačí pískání. Hned poznal, že je to napodobení ptačího zpěvu a vydal se po hlase. Za chvíli uviděl v křoví staršího muže s dlouhými vlasy a vousy. Myslel si, že je to nějaký poustevník. Požádal ho o jídlo a radu, jak nalézt cestu do Hradce. Podivný muž mu však nabídl nocleh ve své chalupě, protože cesta v noci by byla příliš nebezpečná. Pohostil vévodu a představil se mu jako Libčan, ptáčník žijící v těchto lesích. Ještě nikdy se vévodovi Bře­tislavovi nespalo tak krásně jako v chalupě u ptáčníka.
Teprve ráno si mohl prohlédnout chalupu, která byla ověšena jednoduchými klíckami z proutí a v nich prozpěvovalo všelijaké ptactvo.
Když ptáčník vyvedl vévodu z hvozdníckých lesů, potkali družinu, která pána hledala. Tu teprve ptáčník poznal, koho v noci hostil ve své chalupě. Hned se mu omlouval, že nebyl dosti uctivý. V tu chvíli ho však Břetislav nazval svým přítelem a za prokázané pohostinství mu daroval vrch, na kterém stála ptáčníkova chalupa i s okol­ními lesy.
Z chudého ptáčníka se stal přes noc bohatý pán a majitel jedné z nejkrásnějších krajin v Čechách. Ptáčník po čase přestavěl svoji chalupu na pěkný hrádek a jeho přátele si kolem hrádku stavěli svá obydlí. Tak vznikla krásná vesnička, která do dnešních dob nese jméno po svém zakladateli Libčanovi.
Matěj Štěpán, Jan Kočí, Jan Kraus